Kovářova ženuška
Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Lukáš a jsem jediným synem zámeckého pána v Poříčí. Protože mi příroda nadělila zvídavou povahu, vždy jsem byl takový všudybyl. Už od mládí jsem prolezl každou skrýš a zvykl jsem si pozorovat lidi.
Nyní vám budu vyprávět o drobné Kláře, abych vyhověl vaší touze po senzaci, kterou dozajista také oplýváte. Tato Klára vyrostla na vsi v podzámčí, v rodině stolaře, a když jí bylo sedmnáct, provdala se za vesnického kováře. Vzhledem k tomu, že byla drobné útlé postavy, její spojení s obrovským kovářem vyvolávalo pochyby.
Nicméně zatímco venkovské tetky do nekonečna diskutovaly o tom, zda tak jemné děvče může či nemůže pojmout nadměrného habána, rozhodl jsem se já, že celou věc vyzkoumám. Ve vesnici nebylo domu, kde bych neznal nějakou schovávačku, takže pro mě nepředstavovalo větší problém nenápadně proklouznout do kovárny a zalehnout za hromadu s uhlím.
Kovář odjel kamsi za prací, takže útlá Klára zůstala sama doma. Čiperně běhala po domě, uklízela a vařila. Na to, že pracovala v kovářově domě, byla velmi čistotná a spořádaná. Vlasy si pečlivě spínala sponkou, aby si je nezaprášila, a chodila v tmavých šatech, na kterých se neukazovaly skvrny.
Když kovář přišel, konečně vynikl rozdíl mezi nimi. Ona mu sahala sotva po ramena, přičemž co do šířky byla tato ramena asi třikrát větší než ta její. Připadalo mi, že se pružná vrba opírá o stoletý dub.
Kovář se vrátil ve velmi dobré náladě, a tak, sotva se umyl, jí položil ruce na ňadra a bezostyšně ji svlékal, třebaže se ještě nesetmělo. Musím přiznat, že sama Klára mu příliš neodporovala. Naopak, ze zkušenosti, kterou netuším, kde získalo venkovské děvče, mu třela rozkrok a skoro jako by se nemohla dočkat, co z něj vytáhne.
Když se na světle objevil mohutný pyj, připomněl mi nejlépe kovářské kladivo. Stejně silný a rudý žalud na jeho konci bytněl jako buchar. Tak jako vesnické tetky, ani já jsem si neuměl představit, jak by se podobné monstrum mohlo vtěsnat mezi útlé boky Kláry.
Tato záhada nebyla vyřešena, ani když se objevil hnědovlásčin klín. Lehce ho zarůstaly chloupky a pysky mezi nimi se k sobě tiskly jako dvě dvojčátka. Třebaže odtud přicházela hojná vlhkost, stejně jsem nevěřil, že by bylo možné tu dírku podstatněji roztáhnout. Přicházející zázrak mne tedy udržoval v napětí.
Kovář nejprve vložil manželce ruku na škebličku, přičemž si nepočínal právě jemně. Hrubými prsty třel poštěváček až do chvíle, kdy usoudil, že nastal vhodný čas. Tehdy chuděrka Klára poprvé zasténala, protože jí do vnitřku zarazil prst podobný dřevěnému kolíku.
Pochopil jsem, že takhle tedy probíhá dívčina příprava. Kovářovy ruce ji roztahovaly, stejně jako kdyby její pysky byly čelisti želez. Nezdálo se, že by mu příliš vadil její nářek. Což bylo s podivem, protože kdekdo se shodl, že svou mladou ženu miluje velmi něžně. Tentokrát se k ní nicméně choval jako hrubián.
Poštěváček i celá kundička hrubým zacházením zduřely a zrudly. Konečně se dovnitř dostal třemi prsty, kterými uvnitř řádil jako tornádo; neustále dlaní točil a vrtěl, jen aby od sebe dostal kluzké stěny. Ubohá Klára téměř plakala, ale přesto ani na okamžik nezapomněla na dráždění obřího pyje. Ten stál jako svíčka, pravý důkaz toho, že kovář nesmí nic zanedbat, aby se mohl zanořit do rozkošné škebličky.
Náhle křik jako když utne; místo něj Klára změnila rytmus a z její jamky jako záplava vychrstla mléčná tekutina, smáčející kovářova stehna. To byl impuls ke konečnému útoku. Muž uchopil jemné ženské boky, zdvihl ji jako bezovou loutku a roztaženou káču si doslova navlékal na připravený pyj.
Klára mu v té době nijak nepomáhala, protože ji příliš unavilo vyvrcholení. Jen malátně se pokoušela o usměrnění tuhé klády do správné dírky, ale nakonec vzdala i to, pouze se uvolnila jako hadrová panenka a s vyvalenýma očima, upřenýma na strop, trpně snášela, jak se do ní muž souká a tlačí.
Musím říct, že mi v té chvíli přišel celý ten akt poněkud jednostranný, až téměř v rozporu s Klářiným vzrušením na začátku. Tlustý palcát se rozpohyboval, jako píst se nutil tam a zpátky, přičemž s každým přírazem se Klářin něžný podbřišek jakoby vyboulil. Být pobožněji založen, modlil bych se v té chvíli za její vnitřnosti.
Jako při vyslyšení těch zbožných proseb nastal skutečný zázrak. Chlípná kaple otevřela brány dokořán a kovářská horda už přemohla veškerý odpor. Klára opět začínala sténat, tentokrát pravou a nefalšovanou rozkoší. V roztomilém duetu, který potvrzoval jejich vzájemnou lásku a porozumění, se oba dva doplazili až k metě nového vyvrcholení. Po jeho odeznění musel kovář ženušku zanést až do postele, protože ta nebyla schopná hnout ani údem, jen vyčerpaně odpočívala v silných pažích.